Diagnóza infarktu myokardu je postavena na třech základních pilířích. Především na anamnéze, tedy na informacích pacienta o předchorobí a o jeho akutních potížích. Dále se při infarktu myokardu sleduje EKG (elektrokardiogram) a jeho změny, z nichž některé jsou velmi specifické pro infarkt v akutním stadiu. Nejdůležitějším faktorem jsou tzv. kardiospecifické markery, tedy biochemické ukazatele probíhající nekrózy (odumření) srdečního svalu, které se získávají vyšetřením krevního vzorku. Určitou nevýhodou těchto biochemických markerů (hladina troponinu či kreatinkinázy) je, že se objevují v krvi až v období probíhajícího infarktu, nikoliv tedy v jeho absolutním počátku. Vyčkávání na zvýšení jejich hladiny může znamenat zpoždění při zavedení nejúčinnějších forem léčby infarktu v akutním stadiu.