Na prvním místě se vždy snažíme o úplnou revaskularizaci – pomocí katetrů a stentů rozšiřujeme všechny uzavřené nebo zúžené tepny a implantujeme do nich koronární stenty. Pokud to nelze provést katetrizačně pak, pak toho docilujeme chirurgickou cestou, jak bude zmíněno později.

Dalším opatřením je implantace kardioverteru-defibrilátoru nejrizikovějším nemocným. Tento přístroj velikosti krabičky od sirek se implantuje trvale pod kůži pacienta pod klíční kost. Z něj vycházející elektrody se zavádí přímo do srdce, kde snímají srdeční činnost, a v případě život ohrožující poruchy srdečního rytmu vydává tento přístroj malý elektrický výboj, kterým se opět nastolí pravidelná srdeční činnost. V některých případech tento přístroj pomocí elektrického dráždění určitých míst v srdci zvyšuje účinnost srdečního stahu a tím částečně odstraňuje příznaky srdečního selhání (dušnost, únava, otoky). V některých vzácných případech je nutné po infarktu myokardu implantovat pacientovi kardiostimulátor, který vypadá podobně jako kardioverter-defibrilátor, ale svými impulsy především dráždí srdeční oddíly k činnosti ve správné frekvenci a případně i zvyšuje účinnost srdečních stahů.

Obr. 10 Schematické zobrazení implantovaného kardioverteru-defibrilátoru. Identickým způsobem je možno zobrazit i stav po implantaci kardiostimulátoru.